sobota, 3. mája 2014

Návrh na Kostel Seslání Ducha Svatého v Brně-Líšni s oltářní plastikou "Plameny Ducha" a monstrancí "Líšeňské Slunce"































Autoři: Peter Buš, Pavla Kačírková, Štefan Šulek,  spolupráce Martin Lupták .

Urbanistické řešení – širší vztahy
Navrhovaný objem kostela s věží a areál zázemí farnosti s domem komunity se z urbanistického hlediska organicky začleňuje do stávající zástavby sídliště Brno-Líšeň. Svojí objemovou figurou vstupuje do prostoru sídliště jako koherentní celek, který se podílí na vytváření nového veřejného prostoru náměstí s další předpokládanou budovou vyššího kulturně-společenského významu, např. typu kulturní centrum nebo galerie, která je v návrhu umístěná na pozemku městské části 5037/119 a tak z hlediska širších vztahů a dalšího rozvojového potenciálu území dotváří veřejný a kulturní společenský a duchovní prostor v místě. Nové náměstí se tak stává těžištěm společenského i duchovního setkávaní, které je definované především ve vazbě k navrženému kostelu a ke komunitnímu centru. Samotný prostor náměstí je ohraničen navrženou budovou kostela, hranou domu komunity s kaplí a hranou budoucí budovy kulturního centra, která objem kostela z hlediska doplnění urbanistické struktury a svojí polohou dostatečně vyvažuje.
Budova kostela je diagonálně umístěna na pozemcích 5037/30 a částečně zasahuje na pozemek 5037/34, na kterém je situován vstup do farního zázemí v 1 PP a nástupní schodiště na úroveň náměstí, tj. hlavní vstupní úroveň kostela v 1NP. Areál domu komunity je od prostoru náměstí odcloněn polopropustnou konstrukcí, která definuje hranici mezi veřejným a poloveřejným prostorem. Náměstí je od území nového plánovaného parkoviště opticky a pocitově odděleno veřejnou zelení.
Na náměstí dominuje samotná budova kostela, přičemž nástup k ní a její hlavní vstup je situován na její severovýchodní straně formou zužujícího se prostoru směrem ke vstupu.
Komplex navržených objemů s náměstím se tak stane novým sebe-identifikačním a signifikantním prvkem kulturně-společenského a duchovního života obyvatel na sídlišti Brno-Líšeň.

Architektonické řešení – idea obsahu a formy stavby kostela
„Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“ (Mat 21,42).
Budova kostela se svým navrženým půdorysným tvarem nepravidelného sedmibokého hranolu odkazuje na tuto citovanou stať z Matoušova evangelia a bere si z ní inspiraci, hledá jeho vyjádření v podobě obrazu. Číslo sedm jako symbol dokonalosti Boha a jako symbol sedmi darů Ducha Sv. se tak stává legitimním východiskem pro hledání obrazu hmotového řešení kostela. Centrálnost uzavřeného tvaru, jeho hladkost, zároveň pevnost, plnost a soustředěnost jsou určité vlastnosti, které je možné symbolicky vztahovat na objekt kamene. Vznikl tak pevný ohraničený tvar, pevný „uhelný kámen“, kterého každá strana má právoplatnou vyrovnanou významovou charakteristiku a symbolicky tak z každé strany světa soustředí a volá k sobě každého člověka.
Vstup do kostela je koncipován jako vysoká a zároveň úzká brána, kterou prochází člověk z vnějšího do duchovního světa. Přechází úzkou branou přes vysoký prostorový filtr, který se svou prosklenou střechou a plnými stěnami upřímuje pozornost jenom na vztah země a nebe. Člověk musí projít tímto prostorem a poté se ocitá ve velkoprostoru chrámu.
Centrální vztažení světa ve formě chrámového prostoru a jeho kosmický rozměr je významově ukončen a zároveň započat v duchovní symbolizované skutečnosti eucharistického Tajemství, kterým je sám Kristus zpodobněný ve Chlebě a který se proměňuje v těžišti objemu kostela, ve kterém je situovaná Mensa Domini. Je to ústřední motiv dispozičního i hmotově-prostorového řešení celého chrámu a kolem kterého jsou situovány všechny ostatní prostory (prostor pro matky s dětmi, chorus). Navrhovaný půdorysný tvar a těžiště mensy umožňuje zároveň koncipovat centrální rozmístění sezení pro lidi kolem ní v duchu II. vatikánského koncilu, tj. lid se účastní bohoslužby jako společenství kolem Stolu Páně – „Stolu Slova a Eucharistie“. Hlavní příčná půdorysná osa kostela začíná vstupem a končí svatostánkem, který je situován v ose, centrálně v čele liturgického prostoru.

Liturgický prostor
Oltář (Mensa Domini) je umístěn v průsečníků příčné a podélné osy hmoty kostela jako střed a těžiště chrámu, kterého centrálnost je podpořena kruhovým světlíkem ve stropě, který se vztahuje ve vertikálním směru k nebi. Mensa je pevný masivní kamenný prvek, srdce kostela s určitým kosmickým chápáním významového centra, kolem kterého se všechno točí a soustřeďuje. Svatostánek je v čele liturgického prostoru jako místo pro uložení Eucharistie v navrhované monstranci „líšeňské Slunce“, která se může stát novým prvkem duchovní sebeidentifikace věřících na sídlišti Líšeň. Součástí liturgického prostoru jsou pevné kamenné prvky ambonu a křtitelnice. Ostatní mobilní prvky bude možné libovolně měnit a doplňovat dle potřeb liturgie.
Truhlářské nábytkové prvky jsou do návrhu doplněny ideově referenčně, konkrétní a upřesněný návrh nábytku bude rozpracován v dalším stupni projektové dokumentace. Materiálové ponětí nábytku bude koncipováno použitím místních dřevin (tmavě matně olejovaný dřevěný masiv - dub) s minimálním tvaroslovím s přihlédnutím na maximální užitnost.

Výtvarné řešení interiéru kostela s ohledem na motiv patrocinia - Seslání Ducha Svatého
„Nezhášejte oheň Ducha“ (1 Sol 5,19).
Oproti vstupu po celé čelní oltářní stěně, která tvoří pozadí celého liturgického prostoru a prostoru chrámu je umístěné umělecké dílo - plastika „Plameny Ducha Svatého“. Jedná se o abstrahované výtvarné vyjádření symbolu sv. Ducha, v tomto případě je to symbol ohně jako přetrvávající síly působení Ducha svatého. Jednotlivé paprsky či jazyky plamenů prozařují celé společenství. Drama působení „jazyků“ je podtržena podporujícím světlem padajícím z nebe a světlo se tak symbolicky ale i dramatickým způsobem vylévá na přítomných v chrámu. Obraz ohně proměňuje vše, čeho se dotkne. Jeho síla není však pustošivá, ale právě naopak tvořivá a vybízející. Spolu s vystavenou Svátostí oltářní ve formě položené monstrance „líšeňského Slunce“ v ose chrámu na mense je tak drama symbolu sv. Ducha dokonale kompletní a tvoří spolu s plastikou jednotný koherentní významový celek. Symbol Slunce v monstranci – Kristus ve svátosti, který je zároveň i branou do nebe, na pozadí světla a ohně Sv. Ducha tvoří jednotu se vztaženou pomyslnou vertikalitou směrem k Otci. Světlo ohně v podobě symbolických plamenů, tvarově probleskujících v určitém rytmu tvoří ústřední výtvarný motiv celého prostoru. Plastika tvořená trojbokými tyčovými prvky je materiálově koncipovaná z barevného kovu.
Vizualita a výtvarné ponětí liturgického zařízení je tomuto symbolu sv. Ducha celkem podrobena. Jednoduché až prudérní tvarové řešení jednotlivých prvků liturgického mobiliáře jenom podtrhuje dramatičnost výrazu plastiky a tvarově se spíš upozaďuje, neutralizuje a elementarizuje.

Interiér kostela je doplněn o další výtvarné díla – obraz Panny Marie s dítětem – ikonickému symbolu v prostoru pro rodiče s dětmi a Křížovou cestou tvořenou 14 symbolickými obrazy kříže na zlatavém pozadí. Obrazové díla pokračují v abstrahované a redukované vizualitě vzhledem ke dramatičnosti a silnému výrazu ústředního motivu nástěnné plastiky, avšak pracují s ušlechtilýmimateriály typu plátkové zlato, nebo ušlechtilé povrchové patiny, kdy materiál sám o sobě je výrazovým prostředkem pro vyjádření posvátnosti obsahu, který zobrazuje.

Architektonické řešení zázemí farnosti a domu komunity
Zázemí farnosti a farní sál je situován v suterénu kostela. Zázemí je dostupné z prostoru kostela přímo točitým schodištěm. V případě nutné dostupnosti pro imobilní návštěvníky je sál přístupný z úrovně chodníku v 1 PP kostela, kde zároveň je přímý kontakt sálu s exteriérem formou prosklené stěny. Z této úrovně je zároveň přístup do zázemí kostela pro dodávku zásobování (catering apod.)
Část farního zázemí a dům komunity je situován v blízkosti hlavního vstupu do kostela na severní straně. Dům komunity je provozně oddělen od celku zázemí, je soukromého charakteru. Dům komunity a farní část (fara-zákristie, kanceláře se zázemím) mají společný polo-veřejný dvůr, který je možné využívat pro společné setkávání a užívání. Zákristie je v přímém dispozičním vztahu s předsíní kostela, kudy může vstoupit po příčné ose do prostoru chrámu slavnostní procesí.
Řešení komplexu zázemí a domu komunity je střídmé, jednoduché a funkční. Předsazená fasáda domu obepíná část areálu a tvoří komunikační, pocitový a optický předěl od prostoru náměstí.

sobota, 1. marca 2014